S radostí sdílíme čtvrtý medailonek letošní semifinalistky GTP CZ, která pracuje s programem Začít spolu. V tomto medailonku se představuje Pavlína Moravcová, která působí v ZŠ kpt. Jaroše Trutnov, na odloučeném pracovišti Pod Montací v Náchodě.
„Vedu odloučené pracoviště ZŠ kpt. Jaroše Trutnov – ZŠ Pod Montací v Náchodě.
Baví mě přicházet na to, jaké konkrétní kroky můžeme dělat pro to, aby dětem i učitelům bylo ve škole dobře. Například se učíme konkrétně pojmenovat, co mi vyhovuje, co mi vadí, a pokud mi něco nevyhovuje, tak jak to potřebuji jinak. Na tom se dá stavět další komunikace a rozhodování, v čem ostatním mohu vyjít vstříc a v čem už nechci. Vyžaduje to častý trénink, protože k otevřené komunikaci bez urážení se a osočování nás nikdo nevedl a máme k ní ve společnosti ještě kousek cesty.
Mým snem je odbourávat porovnávání a soutěžení. Aby vzdělávání a učení přinášelo i radost a spolužáci a kolegové si byli vzájemně inspirací naučit se něčemu novému, ne zdrojem obav, že někdo umí něco lépe než já. Aby učení se od sebe navzájem bylo přirozenou součástí života.
Důležité je pro mě budování bezpečného prostředí, kde každý může bez obav sdílet, co se mu daří, co se mu nedaří a co prožívá. Kde chyba je přirozenou součástí učení. Učíme se vyjadřovat svůj názor a své potřeby tak, abychom tím neubližovali.
Při procesu učení vidím jako důležité pojmenovat cíl, vyhodnotit, kde se nacházím a naplánovat si kroky, které mi pomohou cíle dosáhnout. Tento kouzelně jednoduchý proces bych chtěla, aby děti uměly přenést do jakékoli oblasti života.
Vidím jako velmi přínosné sdílet naše zkušenosti a systém fungování naší školy s dalšími školami. Aby byl stále živý. Pravidelně zveme kolegy z dalších škol na stáže k nám. Získáváme tak cennou zpětnou vazbu. Sami se jezdíme inspirovat do jiných škol.
Program Začít spolu byl první program, který mě zaujal a který šel snadno implementovat do běžné výuky. Zásadní mi přijde práce v centrech aktivit. Práce v centrech přináší spoustu situací, ze kterých se můžeme učit. Mezi dětmi vznikají konflikty, nedorozumění, nebo naopak vzniká pocit sounáležitosti, společné práce. Při reflexi a hodnocení práce děti popisují, co se stalo, co prožívaly, co by příště udělaly jinak, co by jim pomohlo. S touto následnou reflexí je to jedinečná příležitost, jak se mohou učit řešit konflikty a nedorozumění, vnímat jeden druhého. Zjišťovat, že každý situaci může prožívat jinak a není to špatně. Pro mě jsou to zásadní dovednosti do života.“
Více informací o soutěži a nominacích se dozvíte na webu GTP CZ.
Ve třetím medailonku se představuje semifinalistka GTP CZ Kamila Janyšková ze ZŠ a MŠ Citadela o. p. s. v Kojeticích u Prahy:
„Narodila jsem se na Den učitelů a do světa jsem vstoupila rozhodně s učitelským srdcem. Nikdy to ale nebyla čísla ani vzorečky, které mě naplňovaly. Byla to touha sdílet vědomosti, rozvíjet myšlení a otevírat dveře do světa poznání. Moje první profesní kroky tak nevedly k tabulce s rovnicemi, ale k dětem, kterým jsem se stala průvodcem na jejich cestě životem. Díky své mnohaleté pedagogické praxi v Jedličkově ústavu a školách jsem učitelka, která věří, že každý má právo na vzdělání a že každý má potenciál stát se někým výjimečným.
Mým hlavním cílem (a cílem celé školy, kterou jsem založila, aby mohla na těchto principech stát), je vytvořit funkční edukační prostředí pro kreativní myšlení dětí a žáků a podporovat dovednost samostatné práce. Uvědomuji si, že vzděláváme děti pro svět, který si teď sami ani nedokážeme představit.
Svou školu a školku jsem s kolegy již při jejím zakládání postavila na programu Začít spolu. Otevírali jsme ji jako celý koncept vzdělávání od předškolního věku až po volnočasové aktivity a spolupráci s rodinami. Mým ideálem je ukázat, že to jde, že kvalita nemusí stát na kvantech informací a na drillu, ale na porozumění, pochopení a zapamatování na základě prožité zkušenosti. V této cestě je ale role žáka jako osobnosti velmi důležitá a přechází z dítěte jako vzdělávaného objektu na dítě jakožto svébytnou bytost s různým koktejlem nadání, motivací a schopností. Na své profesní pedagogické cestě jsem zjistila, že jediná šance, jak školství někam posunout, je odspodu – příkladem dobré praxe. Ukázat, že to jde, ukázat, že to funguje, ukázat pedagogům, že takto mohou, že i toto může být cesta.
Program Začít spolu nevnímám jako alternativu, ale jako moderní přístup – a tak ho také za naši školu komunikuji s rodiči a veřejností. Co je na něm pro mne opravdu cenné je, že v sobě propojuje nejnovější poznatky pedagogiky a psychologie s osvědčenými vzdělávacími postupy, a zároveň mi dává jako učiteli možnost přizpůsobit si jeho konkrétní podobu. Každý kolektiv, který jsem kdy vzdělávala, byl jiný. Každé dítě mělo jiné potřeby. A to mám díky Začít spolu možnost reflektovat a využívat. Navíc, a to je pro mne stěžejní, se každé dítě v mé třídě má možnost cítit respektováno, zažívat úspěch a rozvíjet se až na hranici svých možností. FUNKČNÍ inkluzivní vzdělávání je pro mne velmi důležité, a to nejen jako pro učitele prvního stupně, ale hlavně jako speciálního pedagoga. Jsem připravena přijmout jakékoliv děti, a to bez rozdílu nadání, etnika, sociálního statusu či zdravotního postižení. V každém případě a u každého dítěte diskutujeme s rodiči o tom, zda je naše škola dobrou volbou pro jejich potomka, zda si rozumíme v principech vzdělávání a zda to spolu zvládneme.
A čeho bych chtěla tedy docílit? Toho, aby se mi nikdy nestalo, že budu mít pocit, že mám „hotovo“. Vzdělávání dětí je velmi živá a nestálá profese, protože je přímo závislá na dění na této planetě, vývoji vědy a techniky, politické situaci apod. Chtěla bych, aby mé vzdělávání a vzdělávání v naší škole nikdy nestálo a stále šlo s dobou. Moje škola je malý vesmír, kde se setkávají různé osobnosti, sny a naděje. Ať už jsou to malí vědci, umělci nebo věčná děcka – všichni tu mají své místo.„
Více informací o soutěži a nominacích se dozvíte na webu GTP CZ.
Ve druhém medailonku se představí další semifinalistka GTP CZ, Petra Jurčová z 1. ZŠ Plzeň, Západní, p. o.:
„Být učitelkou byl můj sen od mého prvního vstupu do školy. Svůj sen si začala plnit až po narození svého čtvrtého dítěte. Začala jsem při mateřské dovolené studovat denní studium na ZČU FPe v Plzni. Již v průběhu studia jsem začala učit na 1. základní škole v Plzni, kde učím stále. Při výuce preferuji aktivní učení v souvislostech. Největší radost mi dělá, když jsou děti ve škole spokojené. Hodiny se snažím připravovat tak, aby každé dítě mohlo zažít úspěch, ráda čerpám z jejich znalostí a zkušeností.
Vzhledem k tomu, že od svých pedagogických začátků učím v programu Začít spolu, věřím naprosto v tento styl výuky. Jsou pro mě důležité principy tohoto programu. S dětmi buduji vzájemnou důvěru a vztahy mezi nimi. Podporuji jejich spolupráci a vrstevnické učení. Je pro mě také důležitá spolupráce s rodinami dětí – snažím se o partnerský vztah nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči. Za úplně nejdůležitější však považuji mít ve třídě nastavenou přátelskou atmosféru a dobré klima. Myslím, že základem je, aby děti škola bavila a těšily se do ní – a podle zpětné vazby od dětí i rodičů se mi to daří. Při tvorbě materiálů do výuky se inspiruji nejen dětmi ve škole, ale také svými vlastními dětmi. Snažím se práci vždy připravovat gradovanou, tak aby si zde každé dítě našlo přesně to, co potřebuje. Osobně ráda překonávám překážky a velké výzvy – proto pro děti také připravuji práci, která je pro ně výzvou. S dětmi také ráda podnikám různé výlety a společně zažíváme různá dobrodružství. Učení je pro mě práce snů, která mě moc baví a dává mi smysl.“
Více informací o soutěži a nominacích se dozvíte na webu GTP CZ.
Gratulujeme všem semifinalistům letošního ročníku Global Teacher Prize Czech Republic. Těší nás, že mezi nimi jsou čtyři paní učitelky, které pracují s programem Začít spolu, a proto postupně zveřejníme jejich medailonky.
V prvním medailonku se vám představí paní učitelka ze ZŠ a MŠ náměstí Svobody, Praha 6, Andrea Havlíková:
„Práce na základní škole, kde pracuji, pro mě znamená víc než povinnost. Je to pro mě všechno nejen proto, že jsem tady vyrůstala, ale především kvůli tomu, jaký smysl dává mé práci program Začít spolu. Tento program mi dává možnost být součástí vzdělávacího procesu, který mi přináší obrovskou radost a naplňuje mě. To, co mě nejvíce oslovuje, je prostor pro tvořivost, kreativitu a svobodu v plánování výuky. Žáci mají možnost se aktivně zapojit do vzdělávání. Mohou si sami vybírat témata, která je zajímají, a spolupracovat na úkolech.
Moc mě těší také spolupráce s rodiči, kteří se do vzdělávání dětí aktivně zapojují. Své žáky učím od první třídy, jak hodnotit svou práci a vhodnou formou hodnotit práci svých spolužáků. Formou komunitních kruhů se učíme respektovat názory ostatních a naslouchat si navzájem. Pracujeme také na budování silného kolektivu a vztahů mezi žáky.
Největší radost mi přináší sledovat, jak se moji žáci během celých pěti let svého studia rozvíjejí, rostou a já mohu být svědkem jejich pokroků a být součástí jejich vzdělávací cesty. Jako matka dospělých synů vím, jaké je to být na straně rodičů. Jsem hrdá na své syny, stejně jako na mé žáky. Je pro mě obrovskou ctí být jejich učitelkou a průvodcem na cestě k vzdělání.“
Více informací o soutěži a nominacích se dozvíte na webu GTP CZ.
Mezi nominovanými jsou také čtyři paní učitelky, které pracují s programem Začít spolu:
Andrea Havlíková ze ZŠ a MŠ náměstí Svobody, Praha,
Petra Jurčová ze ZŠ Plzeň, Západní,
Petra Moravcová ze ZŠ kpt. Jaroše Trutnov, odloučené pracoviště Pod Montací, Náchod,
Kamila Janyšková ze ZŠ a MŠ Citadela o. p. s., Kojetice u Prahy.
Letos se do soutěže EDUin pro inspirativní pedagogy přihlásilo 283 učitelů, tedy vůbec nejvíc v historii. Svou přihlášku poslali učitelé ze všech krajů i všech typů škol – veřejných i soukromých základních, gymnázií i středních odborných škol a učilišť. Do semifinále mohl postoupit jen téměř každý desátý přihlášený pedagog.
Samotnému přihlašování učitelů předcházely nominace od veřejnosti. Na cenu pedagogy navrhovali žáci, rodiče nebo kolegové, objevovaly se nominace i od celého pedagogického kolektivu školy. Nezávislí hodnotitelé teď ze semifinalistů vyberou desítku finalistů, kteří budou známí 23. dubna. Vítězové letošního ročníku budou slavnostně vyhlášeni 30. května v prostorách Senátu PČR.
Mapavzdělávání.cz je portál, který po celé ČR sbírá příklady dobré praxe, inspirativní příběhy kvalitního vzdělávání v MŠ a ZŠ. S radostí sdílíme dva příběhy mateřských škol, kterým se díky programu Začít spolu podařilo upevnit vzdělávací program a motivovat rodiny z tzv. vyloučených lokalit, aby své děti zapojily do předškolního vzdělávání.
MŠ v Obrnicích vzdělává vysoký podíl žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí, často Romů. Školka dbá na vysokou otevřenost k rodičům, kteří mohou ve škole trávit velké množství času. MŠ nemá díky spolupráci se zřizovatelem finanční bariéry v podobě školkovného a je zapojena do projektu bezplatného stravování.
Čtyři z osmi učitelek MŠ mají vzdělání speciálního pedagoga a ředitelka dbá na kvalitní výběr asistentů pedagoga, kteří v hodinách pomáhají učitelkám naplňovat výuku ve více skupinách. Pro well-being učitelek je podle ředitelky nutné realistické nastavení cílů vzdělávání v podobě dosažení základních návyků pro úspěšný přechod na ZŠ.
MŠ Obrnice je primárně školka otevřená rodině. Kdykoliv do ní rodiče přijdou, není problém, aby se v ní společně s dětmi zdrželi na delší dobu. Tento přístup neplatí pouze pro rodiče zapsaných dětí, ale také pro ostatní rodiče, kteří mají zájem své dítě do školky přihlásit. MŠ jim pomáhá překonat obavy a pochyby, aby věděli, co je uvnitř čeká.
„Když jde někdo okolo a chce sem dítě přihlásit, pozveme ho dál, aby se nebál a věděl, do čeho jde“, říká Vladimíra Pechanová, ředitelka MŠ Obrnice. O koncepci školky a doporučených krocích pro zavedení dobré praxe se dočtete ZDE.
MŠ Špálova dokáže velmi dobře navázat spolupráci s rodiči, vyhledat děti pro předškolní docházku a překonat obavy rodičů z neznámého prostředí. Romské asistentky navštěvují rodiny odkud děti s rodiči pokračují do rodičovského klubu, kde se nenásilnou formou seznamují s životem v mateřské škole.
Program Začít spolu nabízí dostatečně atraktivní výuku také pro děti rodin majority, škola tak není segregovaná. Díky aktivitám typu ranní úkoly pro rodiče a děti dochází k posílení vztahu ke vzdělávání.
Po příchodu ředitelky Jarmily Karnovské před více než deseti lety do MŠ Špálova bylo potřeba vyjasnit pravidla fungování školky jak pro děti, tak pro rodiče. Volba vhodného nástroje padla na „všeobjímající“ program Začít spolu, protože stanovuje pravidla, zásady a principy pro orientaci dítěte ve školním prostředí i pro práci s rodinou.
Programem Začít spolu školka rámuje svoji výuku v podobě center aktivit (popsané v případu MŠ Olomouc – Žižkovo náměstí) a kompetence učitelů jsou rozvíjeny v souladu s příručkou Kompetentní učitel 21.století.
MŠ Špálova se snaží zbavit nálepky školy pro sociálně znevýhodněné děti díky rozmanitým metodám, atraktivním také pro rodiče z vyšších sociálních vrstev. MŠ je ekologická, orientovaná na zdravý životní styl. Výuka v programu Začít spolu je založena na situacích a učivu z běžného života.
Příklad MŠ Špálova a doporučené kroky pro zavedení dobré praxe jsou popsané ZDE.
O rodičkovském klubu mluví asistentka Silvie Vlčková ve vysílání Studia 6 České televize ZDE.Reportáž z MŠ Špálova je ke zhlédnutí od cca 26. minuty záznamu (video 33:30).
Řecký svět selhal ze stejného důvodu, z jakého dnes tváří v tvář autokraciím jiných civilizačních okruhů selháváme i my. Naše vzdělání nám neumožňuje porozumět charakteru společnosti, v níž žijeme a na jejíž výzvy máme reagovat.
Více než deset let jsem členem týmů, jež zkoumají ty školy hlavního vzdělávacího proudu, kde se děje něco skutečně zajímavého. Kde dochází ke skutečnému vzdělávání. Ti, kteří se na těchto změnách podílejí, jsou hrdiny dnešních dnů. Denně se derou proti proudu nehostinného systému vzdělávání. Kvůli jeho nastavení jsou jejich těžce vydobytá vítězství vzápětí podkopávána a mařena. Proto velmi často vyhoří a vyhasnou. Jsou to hrdinové v antickém smyslu tragičtí. To patrně není náhoda. Celý problém má totiž svůj počátek hluboko v naší historii.
Radim Šíp je pedagog a filozof, který působí jako vysokoškolský učitel. Výzkumně se zabývá vzdělávacími systémy a jejich dopady na společnost. Se svolením autora citujeme pouze vybrané pasáže z jeho eseje, která vyšla 8. března v Deníku N a celou verzi najdete ZDE.
Na rétorické rovině náš vzdělávací systém deklaruje, že se orientuje na kvalitu výuky a podporuje nadané jedince. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Kdo se zabývá vzděláváním nadaných žáků, ví, že je nejsme schopni podporovat, že mnohá nadání nedokážeme ani detekovat, natož rozvíjet. Ty nejslabší žáky a studenty na druhé straně spektra nejsme zase schopni pozvednout. A tak je základním a nejčastějším produktem masa „normálních“: průměrných a polovzdělaných jedinců. Vzdělávací parní stroj 19. století funguje přesně tak, jak byl nastaven.
Systémově přehlížíme vnitřní logiku vývoje společnosti a nechápeme to nejpodstatnější: Sebevzdělanější jednotlivec se může plně rozvinout pouze ve společnosti, která svoji odolnost staví na starosti o maximální vzdělání každého svého člena. Za vzdělání považujeme to, co jsme si jako jednotlivci schopni uzurpovat pro sebe, co si takzvaně osvojíme. Většinou nazpaměť, případně na mechanicky naučených typizovaných příkladech. To je podstata našeho základního i středního školství.
Jenže pro sociální povahu vzdělávání jsou centrálními hodnotami schopnost efektivní komunikace a kvalita procesu sdílení a utváření znalostí. Tyto hodnoty však považujeme za podezřelé „měkké dovednosti“, které si můžeme dovolit rozvíjet teprve poté, co naše děti „nakrmíme“ dostatečným počtem výukových obsahů. (Mimochodem tím vyjadřujeme svou hlubokou nedůvěru v lidskou touhu po poznání.) Tak vytváříme prostředí náchylné ke společenské schizofrenii, jež se projevuje také tím, že rodiče, stejně jako učitelé, trnou v úzkostech, že s žáky nebyly probrány tyto a tyto „povinné“ obsahy. Co na tom, že vlastně nevíme, které obsahy a proč bychom měli učit! Hlavně že onen slepý parní stroj z 19. století jede na plné obrátky.
Vydali jsme se sice cestou modernizace společnosti, ale ve skutečnosti jsme se moderními nikdy nestali. A tak ve chvíli, kdy přijde nějaká neočekávaná či nepředstavitelná událost, tedy událost ne-typická, na kterou nemáme předem dané postupy řešení, dostává se společnost do stavu nesmyslné agresivní aktivity, která s řešením problému nemá nic společného. Elity se ukazují být stejně zmatené jako všichni ostatní a masy hledají svého malého diktátora, pana učitele, který jim řekne, kde leží pravda.
Ty skutečně dobré školy
Na začátku textu jsem zmínil naše výzkumy škol, kde dochází ke skutečnému vzdělávání. V poslední době se věnujeme výzkumu zajímavého, ve školách hlavního vzdělávacího proudu relativně rozšířeného výukového programu Začít spolu. V něm jsou sociální povaha poznání a regulativní podstata pravdy vnitřně zabudovány. Ale ať už jde o výzkum tohoto konkrétního programu, či o školy, které si „jen“ uvědomily, že vzdělávání nespočívá v předávání poznatků, ale především o kultivaci společenské podstaty člověka, výsledky nám opakovaně ukazují, k jakým hlubokým změnám na úrovni kvality poznání v těchto školách dochází, ale také to, jak jsou tyto změny neslučitelné s naším naslepo běžícím vzdělávacím strojem. Je tomu tak proto, že ony vysmívané „měkké dovednosti“ vedou k efektivnějšímu nabývání, dlouhodobějšímu uchování a komplexnějšímu strukturování znalostí. Když jsme například byli přítomni výuce ve třetí třídě jedné z takových škol, žasli jsme nad tím, jak tito malí žáčci ovládají metakognitivní dovednosti. Tedy dovednosti, které dokážou neustále zefektivňovat způsob nabývání a propojování znalostí. Při závěrečné reflexi v takzvaném kruhu téměř každý z nich kladl otázky: Co bylo cílem tohoto našeho úkolu? Jak jiná skupina tento úkol pochopila? Jak konkrétně jsme v naší skupině k problému přistoupili? Jak jsme jej vyřešili? Proč to trvalo tak dlouho? Jakých chyb jsme se dopustili? Ve které fázi postupu jsme ony chyby udělali? Proč jsme je udělali? Co bychom měli příště změnit? Poradí nám jiná skupina, jak jiným způsobem postupovat? Předběžné výsledky právě probíhajícího výzkumu programu Začít spolu naznačují, že rozvoj metakognitivních znalostí je u těchto žáků statisticky významně větší než u jejich vrstevníků z tradičně fungujících škol. Pokud se tyto výsledky potvrdí, pak to mimo jiné znamená, že námi zkoumané školy dělají pro své žáky mnohem víc než jen to, že je „vybavují“ poznatky. Učí je strukturovat problémy, stanovovat si cíle a nacházet vlastní cesty, jak tyto cíle naplnit, jak zhodnocovat efektivitu těchto cest a jak vybírat cesty nejvhodnější. A dosahují toho právě tím, že kladou důraz na skupinovou práci a komunikaci předložených úkolů. Podobně je možné interpretovat i nedávný výzkum výsledků žáků vyučovaných matematice prostřednictvím Hejného metody, v níž je sociální povaha učení vnitřně přítomna formami, jakými je systém matematiky v žácích budován.
Základním faktorem zmíněné výuky je situace, v níž žádná vnější autorita – učitel, rodič či nějaký jiný vůdce – není předem garantem správnosti poznatku. Poznatek se stává pravdivým nikoli tím, že to někdo tvrdí, anebo tím, že mechanicky následujeme autoritou vyžadovaný postup. Poznatek se stává pravdivým až na základě toho, že problém je uspokojivě, tedy někdy rychleji, někdy zajímavěji, někdy komplexněji vyřešen a že je vyřešen jen dočasně, tedy jen do té doby, než se najde ještě rychlejší nebo zajímavější nebo komplexnější řešení.
Pravda tak přestává být neměnnou věcí, kterou může někdo vlastnit, a může ji proto i „předávat“, a začíná být tím, čím skutečně je – regulačním principem společenské povahy lidského poznání. V praxi si tak žáci osvojují to, o čem se většinou pouze teoreticky mudruje: Zdrojem pravdivého poznání je samotná skutečnost, nikoli něčí autorita.
Ti učitelé a ředitelé, kteří v tomto nehostinném systému našli cesty, jak všech těchto změn alespoň částečně dosahovat, jsou skuteční hrdinové. Teprve oni totiž vychovávají generaci našich budoucích spoluobčanů, jež by se snad mohla vymanit z koloběhu polovzdělanosti a dostát nárokům, které na člověka klade moderní demokratická společnost. Ovšem jsou to hrdinové tragičtí. Takových učitelů a ředitelů je sice více než před deseti lety, ale stále příliš málo na to, aby nebyli jen výjimkami, které potvrzují pravidlo. Uhánějící parní stroj 19. století je vysává, ničí a odstraňuje z cesty a na jejich místa přicházejí ti, kteří mohou stroji posloužit mnohem lépe. Polovzdělanci.
Autor eseje: doc. Mgr. Radim Šíp, Ph.D., zdroj textu a obrázku: Deník N
Pozn. Výsledky zmíněného výzkumu programu Začít spolu Univerzitou Tomáše Bati předpoklady potvrdily a se závěry vás brzy seznámíme.
V sobotu 24.2. odvysílala TV NOVA v hlavním zpravodajství reportáž „U dětí se objevují úzkosti. Školám chybí psychologové“.
Reportérka Natálie Vašková uvedla, že v Česku přibývá dětí, které se ve škole necítí dobře a trpí úzkostmi. Podle odborníků je to způsobeno hlavně ztrátou sociálního kontaktu. To potvrdil také psycholog Michal Vybíral.
„Některé školy proto zkoušejí jiný druh výuky, která děti spojuje a podporuje i jejich psychiku,“ citovala reportérka. Příkladem je program Začít spolu. Za 30 let své existence prokázal, že wellbeing ve škole je základní podmínkou vzdělávání. Neboť dítě se musí ve škole v první řadě cítit dobře a bezpečně, aby mělo chuť se učit a objevovat svět.
Reportáž o školách, které „to umí“, se točila ve školách s programem Začít spolu.
V ZŠ a MŠ ANGEL v Praze 12 Modřanech jsme zahlédli Janu Šenkyříkovou, ZŠ Petřiny sever v Praze 6 reprezentovala Karolína Peřichová. A slovo dostaly samozřejmě i děti. 🙂
Skupinová reflektivní metoda: WANDA – Tam kde se cítí dobře učitelé, je dobře i dětem
Sdílíme článek, ve kterém naše kolegyně Lucie Maršálková ze SbS ČR vysvětluje, jak může metoda WANDA pomoci při práci s pedagogickými týmy ve škole. Aneb zažijte v praxi, co znamená kolegiální podpora založená na sdílení a důvěře.
Wanda je skupinová reflektivní metoda, která pomáhá pojmenovat a popsat problematické situace a společně nalézt efektivní řešení, která jsou přenositelná do vlastní praxe. K tomu využívá supervizní a koučovací techniky, ale od obou technik se také v některých aspektech odlišuje. Wanda vznikla v Belgii, kde ji pedagogické i jiné profesní týmy s úspěchem používají k reflexi už přes 10 let. Název Wanda pochází z vlámštiny. Znamená Waarderen (oceňovat), Analyse (analyzovat), Daden (konat).
Co se na Wandě nejčastěji řeší?
Argumentace nových metod a postupů rodičům
Komunikace s rodiči a kolegy
Respektování školních pravidel
Kázeň žáků, rušivé chování
Šikana, kyberšikana
Hodnocení
Motivace žáků
Spolupráce asistenta pedagoga a učitelů
Začlenění žáků s OMJ nebo žáků s překážkami v učení
V rámci Týdne pro wellbeing ve škole realizuje ZaS centrum Chomutov, metodické centrum Začít spolu, několik navazujících akcí na podporu wellbeingu učitelů*ek. Cílem ZaS centra je nabízet podporu vedení škol kontinuálně, a proto se z pilotních projektů postupně stávají pravidelné akce, které stmelují pedagogickou komunitu v regionu.
Všemi aktivitami se prolíná společné téma – “pojďme se opečovat a společně podpořit”, neboť platí známé pravidlo “spokojený učitelka – spokojené dítě”. Hledáme tedy možnosti, jak se v týmu můžeme navzájem podpořit a doplnit. Chomutovsko se tak díky ZaS centru stalo regionem, který v rámci kolegiální podpory směle vykročil, aby realizoval další kroky k podpoře psychohygieny a ke zlepšování klimatu ve třídách, sborovnách a mezi kolegyněmi navzájem. Aktuálně organizuje tým ZaS centra, Diana Roubová a Pavlína Pilařová, několik akcí na podporu wellbeingu učitelů.
Setkání vedení škol Začít spolu Ústeckého kraje
Vycházíme z toho, že pokud má být opečovaný tým, musí být opečovaný jeho ředitelka. Společné sdílení a podpora je základní součástí učitelského života. Naší snahou je podpořit vedení, ujistit ředitelky a ředitele škol, že na to nejsou sami, a posílit vědomí vzájemné spolupráce. Společně sdílíme aktuální témata napříč celým krajem i regionem a realizujeme nové kroky ke změně. Díky podpoře, kterou si navzájem dáváme, získáváme sebedůvěru a odvahu vystoupit ze svých komfortních zón. A k tomu následně vedeme i svůj tým.
Tématem středečního setkání vedení MŠ pracujících nebo inspirujících se programem ZAČÍT SPOLU v ZaS centru Chomutov byly vztahy – s pedagogy i nepedagogy. Jak komunikovat, jak přesvědčit tým o potřebě inovací, o změně přístupu ke vzdělávání dětí, jak sdílet vize… Prostě a jednoduše, jak při zavádění i realizaci programu Začít spolu táhnout za jeden provaz .
Smyslem nebylo předat „kuchařku“ s receptem na každý problém, ale společně sdílet své zkušenosti a hledat různé odpovědi i cesty. Vzájemně se podpořit a získat novou energii z toho, že nám práce dává smysl a že v tom nejsme sami. Setkání bylo první a určitě ne poslední, protože spolu můžeme nejen začít, ale i pokračovat.
Osvěžovna
Pravidelné setkání pro učitele*ky, které se koná každý měsíc pro celkem 43 lidí. Záměrem tohoto formátu je propojit učitelé*ky, kterým po intenzivním seberozvoji dává smysl pedagogika orientovaná na dítě, spíše než dominance učiteleky při učení. Vytvoříme tak učící se skupiny učitelů*lek, kteří nastoupili na cestu profesního seberozvoje a tématem rozvoje nadále žijí. Nechceme je nechat vyhasnout, ale přejeme si vytvořit pro ně bezpečné prostředí a být jim oporou. V rámci sdílení udržujeme téma učitelského seberozvoje a hledáme způsoby, jak podpořit kompetenční model učení a dále ho rozvíjet. V chomutovském ZaS centru se tento týden sešly paní učitelky MŠ již na třetí Osvěžovně. Tentokrát se spolu s metodičkou Dianou Roubovou zaměřily na centrum aktivit Pokusy a objevy. Do skupiny přinášely své nápady, materiály, náměty a současně se se nechávaly inspirovat příklady z praxe ostatních. Kromě skvělých námětů a reflektovaného sdílení, co se daří a co méně, provázelo celou Osvěžovnu téma, jak posílit autonomii dětí, jejich aktivitu, samostatnost a vlastní rozhodování, tedy jak být ve škole průvodcem a nikoliv vůdcem.
Fotografie a reportáž z Chomutova: Lucie Maršálková, SbS ČR
