Řecký svět selhal ze stejného důvodu, z jakého dnes tváří v tvář autokraciím jiných civilizačních okruhů selháváme i my. Naše vzdělání nám neumožňuje porozumět charakteru společnosti, v níž žijeme a na jejíž výzvy máme reagovat.
Více než deset let jsem členem týmů, jež zkoumají ty školy hlavního vzdělávacího proudu, kde se děje něco skutečně zajímavého. Kde dochází ke skutečnému vzdělávání. Ti, kteří se na těchto změnách podílejí, jsou hrdiny dnešních dnů. Denně se derou proti proudu nehostinného systému vzdělávání. Kvůli jeho nastavení jsou jejich těžce vydobytá vítězství vzápětí podkopávána a mařena. Proto velmi často vyhoří a vyhasnou. Jsou to hrdinové v antickém smyslu tragičtí. To patrně není náhoda. Celý problém má totiž svůj počátek hluboko v naší historii.
Radim Šíp je pedagog a filozof, který působí jako vysokoškolský učitel. Výzkumně se zabývá vzdělávacími systémy a jejich dopady na společnost. Se svolením autora citujeme pouze vybrané pasáže z jeho eseje, která vyšla 8. března v Deníku N a celou verzi najdete ZDE.
Na rétorické rovině náš vzdělávací systém deklaruje, že se orientuje na kvalitu výuky a podporuje nadané jedince. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Kdo se zabývá vzděláváním nadaných žáků, ví, že je nejsme schopni podporovat, že mnohá nadání nedokážeme ani detekovat, natož rozvíjet. Ty nejslabší žáky a studenty na druhé straně spektra nejsme zase schopni pozvednout. A tak je základním a nejčastějším produktem masa „normálních“: průměrných a polovzdělaných jedinců. Vzdělávací parní stroj 19. století funguje přesně tak, jak byl nastaven.
Systémově přehlížíme vnitřní logiku vývoje společnosti a nechápeme to nejpodstatnější: Sebevzdělanější jednotlivec se může plně rozvinout pouze ve společnosti, která svoji odolnost staví na starosti o maximální vzdělání každého svého člena. Za vzdělání považujeme to, co jsme si jako jednotlivci schopni uzurpovat pro sebe, co si takzvaně osvojíme. Většinou nazpaměť, případně na mechanicky naučených typizovaných příkladech. To je podstata našeho základního i středního školství.
Jenže pro sociální povahu vzdělávání jsou centrálními hodnotami schopnost efektivní komunikace a kvalita procesu sdílení a utváření znalostí. Tyto hodnoty však považujeme za podezřelé „měkké dovednosti“, které si můžeme dovolit rozvíjet teprve poté, co naše děti „nakrmíme“ dostatečným počtem výukových obsahů. (Mimochodem tím vyjadřujeme svou hlubokou nedůvěru v lidskou touhu po poznání.) Tak vytváříme prostředí náchylné ke společenské schizofrenii, jež se projevuje také tím, že rodiče, stejně jako učitelé, trnou v úzkostech, že s žáky nebyly probrány tyto a tyto „povinné“ obsahy. Co na tom, že vlastně nevíme, které obsahy a proč bychom měli učit! Hlavně že onen slepý parní stroj z 19. století jede na plné obrátky.
Vydali jsme se sice cestou modernizace společnosti, ale ve skutečnosti jsme se moderními nikdy nestali. A tak ve chvíli, kdy přijde nějaká neočekávaná či nepředstavitelná událost, tedy událost ne-typická, na kterou nemáme předem dané postupy řešení, dostává se společnost do stavu nesmyslné agresivní aktivity, která s řešením problému nemá nic společného. Elity se ukazují být stejně zmatené jako všichni ostatní a masy hledají svého malého diktátora, pana učitele, který jim řekne, kde leží pravda.
Ty skutečně dobré školy
Na začátku textu jsem zmínil naše výzkumy škol, kde dochází ke skutečnému vzdělávání. V poslední době se věnujeme výzkumu zajímavého, ve školách hlavního vzdělávacího proudu relativně rozšířeného výukového programu Začít spolu. V něm jsou sociální povaha poznání a regulativní podstata pravdy vnitřně zabudovány. Ale ať už jde o výzkum tohoto konkrétního programu, či o školy, které si „jen“ uvědomily, že vzdělávání nespočívá v předávání poznatků, ale především o kultivaci společenské podstaty člověka, výsledky nám opakovaně ukazují, k jakým hlubokým změnám na úrovni kvality poznání v těchto školách dochází, ale také to, jak jsou tyto změny neslučitelné s naším naslepo běžícím vzdělávacím strojem. Je tomu tak proto, že ony vysmívané „měkké dovednosti“ vedou k efektivnějšímu nabývání, dlouhodobějšímu uchování a komplexnějšímu strukturování znalostí. Když jsme například byli přítomni výuce ve třetí třídě jedné z takových škol, žasli jsme nad tím, jak tito malí žáčci ovládají metakognitivní dovednosti. Tedy dovednosti, které dokážou neustále zefektivňovat způsob nabývání a propojování znalostí. Při závěrečné reflexi v takzvaném kruhu téměř každý z nich kladl otázky: Co bylo cílem tohoto našeho úkolu? Jak jiná skupina tento úkol pochopila? Jak konkrétně jsme v naší skupině k problému přistoupili? Jak jsme jej vyřešili? Proč to trvalo tak dlouho? Jakých chyb jsme se dopustili? Ve které fázi postupu jsme ony chyby udělali? Proč jsme je udělali? Co bychom měli příště změnit? Poradí nám jiná skupina, jak jiným způsobem postupovat? Předběžné výsledky právě probíhajícího výzkumu programu Začít spolu naznačují, že rozvoj metakognitivních znalostí je u těchto žáků statisticky významně větší než u jejich vrstevníků z tradičně fungujících škol. Pokud se tyto výsledky potvrdí, pak to mimo jiné znamená, že námi zkoumané školy dělají pro své žáky mnohem víc než jen to, že je „vybavují“ poznatky. Učí je strukturovat problémy, stanovovat si cíle a nacházet vlastní cesty, jak tyto cíle naplnit, jak zhodnocovat efektivitu těchto cest a jak vybírat cesty nejvhodnější. A dosahují toho právě tím, že kladou důraz na skupinovou práci a komunikaci předložených úkolů. Podobně je možné interpretovat i nedávný výzkum výsledků žáků vyučovaných matematice prostřednictvím Hejného metody, v níž je sociální povaha učení vnitřně přítomna formami, jakými je systém matematiky v žácích budován.
Základním faktorem zmíněné výuky je situace, v níž žádná vnější autorita – učitel, rodič či nějaký jiný vůdce – není předem garantem správnosti poznatku. Poznatek se stává pravdivým nikoli tím, že to někdo tvrdí, anebo tím, že mechanicky následujeme autoritou vyžadovaný postup. Poznatek se stává pravdivým až na základě toho, že problém je uspokojivě, tedy někdy rychleji, někdy zajímavěji, někdy komplexněji vyřešen a že je vyřešen jen dočasně, tedy jen do té doby, než se najde ještě rychlejší nebo zajímavější nebo komplexnější řešení.
Pravda tak přestává být neměnnou věcí, kterou může někdo vlastnit, a může ji proto i „předávat“, a začíná být tím, čím skutečně je – regulačním principem společenské povahy lidského poznání. V praxi si tak žáci osvojují to, o čem se většinou pouze teoreticky mudruje: Zdrojem pravdivého poznání je samotná skutečnost, nikoli něčí autorita.
Ti učitelé a ředitelé, kteří v tomto nehostinném systému našli cesty, jak všech těchto změn alespoň částečně dosahovat, jsou skuteční hrdinové. Teprve oni totiž vychovávají generaci našich budoucích spoluobčanů, jež by se snad mohla vymanit z koloběhu polovzdělanosti a dostát nárokům, které na člověka klade moderní demokratická společnost. Ovšem jsou to hrdinové tragičtí. Takových učitelů a ředitelů je sice více než před deseti lety, ale stále příliš málo na to, aby nebyli jen výjimkami, které potvrzují pravidlo. Uhánějící parní stroj 19. století je vysává, ničí a odstraňuje z cesty a na jejich místa přicházejí ti, kteří mohou stroji posloužit mnohem lépe. Polovzdělanci.
Autor eseje: doc. Mgr. Radim Šíp, Ph.D., zdroj textu a obrázku: Deník N
Pozn. Výsledky zmíněného výzkumu programu Začít spolu Univerzitou Tomáše Bati předpoklady potvrdily a se závěry vás brzy seznámíme.
V sobotu 24.2. odvysílala TV NOVA v hlavním zpravodajství reportáž „U dětí se objevují úzkosti. Školám chybí psychologové“.
Reportérka Natálie Vašková uvedla, že v Česku přibývá dětí, které se ve škole necítí dobře a trpí úzkostmi. Podle odborníků je to způsobeno hlavně ztrátou sociálního kontaktu. To potvrdil také psycholog Michal Vybíral.
„Některé školy proto zkoušejí jiný druh výuky, která děti spojuje a podporuje i jejich psychiku,“ citovala reportérka. Příkladem je program Začít spolu. Za 30 let své existence prokázal, že wellbeing ve škole je základní podmínkou vzdělávání. Neboť dítě se musí ve škole v první řadě cítit dobře a bezpečně, aby mělo chuť se učit a objevovat svět.
Reportáž o školách, které „to umí“, se točila ve školách s programem Začít spolu.
V ZŠ a MŠ ANGEL v Praze 12 Modřanech jsme zahlédli Janu Šenkyříkovou, ZŠ Petřiny sever v Praze 6 reprezentovala Karolína Peřichová. A slovo dostaly samozřejmě i děti. 🙂
Začít spolu: aby učení dávalo smysl a přinášelo radost
Zajímáte se o moderní vzdělávání naplňující kompetenční model učení? Hledáte vzdělávací koncept, který je v souladu s hlavním vzdělávacím proudem a připravuje děti na současný svět? Souhlasíte, že úkolem školy je podpořit přirozenou dětskou zvídavost a chuť se učit? A znáte program Začít spolu?
Obsah článku
Jaké jsou základní pilíře programu Začít spolu
Srovnání Začít spolu s klasickou výukou
Jak a proč program vznikl
Proč Začít spolu?
Jak probíhá výuka v Začít spolu?
Rozmanitost a formativní přístup
Může být Začít spolu i na naší škole?
Celý článek si můžete přečíst na portálu Šance dětem ZDE.
Hana Hartychová, paní učitelka 1. stupně, lektorka Začít spolu a semifinalistka Global Teacher Prize 2023.
Když v době covidu a distanční výuky někteří rodiče po dlouhé době nahlédli do učebnic svých školních dětí, některé asi překvapilo, že se zase tak moc za desetiletí nezměnilo. Stejné ilustrace, texty, Seifertovy básničky. Daleko víc dnes záleží na konkrétním učiteli, jaké zdroje k výuce použije a jaké metody zvolí. Hana Hartychová, která letos vede prvňáčky na základní škole Křesomyslova v Praze 4, učí podle programu Začít spolu a říká, že klasické učebnice moc nepoužívá. A přestože má ve třídě teprve šestileté děti, snaží se už teď myslet na to, jaké dovednosti uplatní její svěřenci v dospělém životě.
Jakou máte jako učitelka hlavní ambici? Na prvním stupni by se měly děti naučit nejen základy, tedy číst, psát a počítat, ale pro mě je stejně důležité, aby uměly komunikovat a vždy vhodnou formou řekly, že jim něco vadí, aby nikomu nedovolily ubližovat jim a aby neubližovaly ony jiným. Pokud ve třídě co nejdříve nenastavím bezpečné klima, nedocílím učení v pravém smyslu slova. Když se třeba dítě ozve, bude chtít říct svůj názor, argument a někdo se mu začne smát, příště už bude zticha.
Moje hlavní ambice proto je, aby se děti naučily pracovat v kolektivu, přijaly zodpovědnost za sebe a svoje učení, aby se podporovaly, pochopily a přijaly, že je v pořádku, že každý umí něco jiného, protože tak to bude i v dospělém životě, například v zaměstnání, v partnerských a rodinných vztazích. Co se po nich bude chtít, až budou velké? Konkrétně to ještě nevíme, ale jisté je, že budou muset být flexibilní, vyhodnocovat situace a rozhodovat se, budou muset umět komunikovat, prostě běžně společensky fungovat.
Nedávno mi jeden chlapeček, prvňáček na konci září, řekl: „Já se nenaučím číst, protože mi nedáváte jedničky a hvězdičky.“ Já na to: „Dobře, dávám ti jedničku.“ Chvilku koukal, nechápal… Pokračovala jsem: „Už umíš číst?“
Je fakt, že odhadovat, co bude za deset patnáct let, až vaši dnešní prvňáčci dospějí, je dost složité. Právě. Spíš než znalosti je chci učit dovednosti. Podle mě je opravdu klíčové, aby se děti především naučily kriticky myslet, spolupracovat, aby uměly a chtěly pokládat otázky nejen mně, ale i ostatním spolužákům. Aby říkaly, co si myslí a co vědí. Děti rychle vycítí, poznají, komu co jde dobře, za kým jít, když potřebují pomoc. Ráda toho využívám, i když se může zdát, že tím ztrácím čas.
Jak to myslíte? Narazíme třeba na slovo, kterému ne všechny děti rozumějí. Spolehlivě to poznám z jejich výrazu nebo někdo řekne, že nerozumí. Nezapomenu ocenit toho, kdo se zeptá, že je důležité se doptávat, když mi něco není jasné. Možná bych význam toho slova rychleji vysvětlila sama, ale raději se ptám dětí, jestli mezi nimi je někdo, kdo by slovo mohl vysvětlit. Většinou se někdo najde. A věřte, že když si něco děti navzájem vysvětlují, lépe tomu porozumí a snadněji si to zapamatují.
Učí se od sebe navzájem a zjišťují, že je to výhodné. Přesně tak. Často navozuji situace, které pak motivují ty silnější k pomoci slabším. Určitě se vyplatí, když se děti ve třídě naučí pracovat spolu. V programu Začít spolu je spolupráce tou základní formou, jedním z principů. Jasně, jsou pak živější, víc se ptají, ve třídě rozhodně není vždy hrobové ticho, ale probíhá diskuse, něco se děje, a to je podle mě v pořádku.
Ptají se vás, proč se něco musí učit, k čemu jim to v životě bude a proč se něco dokonce musí učit nazpaměť? Moc se mi to nestává, protože jim neurčuji, co se mají učit nazpaměť. Máme recitační přehlídku, poetický den, ale děti si můžou samy vybrat básničku, která je nějak osloví. V první třídě jednu dvě sloky, ve druhé to bývá delší a někdy to nemusí být ani básnička, přednášet se dá i próza nebo vlastní tvorba. Jde o to naučit se nějaký text, pochopit jeho obsah a dokázat přednést ostatním, veřejně předat nějaké emoce. Rozhodně není cílem přehrkat jednu stejnou básničku, to nikomu nic nedá. Být dítětem, taky bych protestovala.
Když jsem chodila na základku já, dostali jsme zadání – naučte se básničku, učebnice strana 49. Zítra si vás vyzkouším. A náhodně vybraní adepti pak z paměti lovili sloky, nebo odezírali nápovědu od spolužáků. To je i moje vzpomínka, proto přemýšlím jinak. Přednes nikdy neznámkuju, je to do jisté míry osobní záležitost. Ale veřejný projev je důležitý, snažím se ho děti učit. Najdu třeba na YouTube ukázky z nějaké recitační soutěže. Jsou tam neznámé děti, je to tedy bezpečné. Vyberu povedená, ale záměrně i ta méně zdařilá vystoupení. A pak si o tom ve třídě povídáme – co se dětem líbilo, co by udělaly jinak, tvoříme společná kritéria pro poutavý přednes. A vybrané texty pak podle toho zkoušíme. Tedy zkoušíme je jako v divadle. Děti si dávají vzájemně zpětnou vazbu, oceňují povedené, ale dávají i doporučení ke zlepšení.
Třeba: zpomal… Ano, to bývá typické. Děti samy vidí, jaké to je, když se recituje moc rychle a ostatní to nestíhají vstřebávat. Nebo jak rušivé je, když si přednášející žmoulá ruce za zády nebo je má v kapsách, dívá se po celou dobu do země. Prostě to ladíme, vylepšujeme a teprve po dvou třech zkušebních kolech uděláme to ostré. Stejný postup používáme i při tvorbě a představení referátů nebo prezentací.
Děti se často hodnotí navzájem. Ano, navzájem si poskytují zpětnou vazbu a co nejvíc se také snažím, aby dokázaly ohodnotit také samy sebe v průběhu a ukončení činnosti nebo nějakého celku.
Jak to probíhá? Učíme se psát třeba písmenko „a“. Když napíšou jeden řádek, věřte, že ani já, ani nikdo jiný nemusí prvňáčkovi říkat, jak se mu to povedlo. On to moc dobře vidí sám, má před sebou vzor. Děti tedy vyzvu, aby si vzaly zelenou pastelku a našly si v té své právě napsané řadě písmenko, které se jim nejvíc povedlo. Samozřejmě, že ho neomylně najdou, nejsou hloupé, poznají, co se jim podařilo a co ne. Některé hned navrhují, že si vezmou červenou pastelku a podtrhnou i to, co se jim nepovedlo. Ptám se: a je to potřeba? Podtrhávat, to, co se ti nepovedlo? Není lepší hledat a dívat se na to, co se povedlo, a podle toho pracovat dál?
Co podle vás pomáhá budovat vztah k českému jazyku? Děti musí především dostat prostor k mluvení, k sebevyjádření. Nesmějí se bát říkat, co si myslí, potřebují se naučit dokládat svoje tvrzení argumenty a přijímat nebo vyvracet argumenty druhých, jinak se komunikovat nenaučí. Ne všechny mají doma podnětné zázemí a je to obrovský problém. Já se snažím jít příkladem, nabízet co nejvíce příležitostí k diskusi a dávám si pozor, abych mluvila co nejvíce spisovně.
Protože škola je dnes jedno z mála míst, kde dítě dobrou češtinu může slyšet. Právě. V televizi to také bývalo zvykem, ale už tak často není. Děti na prvním stupni, zpravidla do třetí třídy, berou učitele jako vzor. Určitě jste slyšela větu: Ale paní učitelka to říkala…
Samozřejmě, ale beru to jako plus pro vás, dá se s tím asi dobře pracovat. Je to plus pro všechny. Tím, že se budu vhodně vyjadřovat, můžu jít příkladem a ukazovat, jak lze respektujícím způsobem komunikovat s ostatními. Děti se učí nápodobou, přebírají fungující způsoby, já pak budu méně řešit konflikty a bude víc času na učení, nastaví se pracovní atmosféra. Každý den máme s dětmi komunitní kruh. Sedneme si na zem do kroužku a povídáme si o všem, co je třeba, ale i o úplně běžných věcech. Zeptám se třeba: Co tě včera Míšo potěšilo? Fotbal. Aha, chtěl jsi říct, že tě včera maminka nechala koukat na fotbal? Nene, potěšilo mě, že jsme hráli zápas a vyhráli jsme ho. Snažím se, aby děti mluvily srozumitelně a v celých větách, které řeknou správně česky. Ony rychle zjistí, že celá věta pomůže ostatním lépe pochopit, co chtěly opravdu říct, a často tak mohou předejít případným nedorozuměním.
Když si děti takhle rozpovídáte, ptají se vás pak, proč se musí něco učit, když to v životě pravděpodobně potřebovat nebudou a za chvíli to zase zapomenou? Ptají a já těm pochybnostem rozumím, taky si samozřejmě nepamatuju všechno, co jsem se kdy učila. Vedu děti od první do páté třídy a často si musím některé věci připomínat, doplňovat, úplně normálně zapomenu, co jsem učila před pěti lety.
I vy se musíte kouknout? Bývá to něco, co já osobně v životě nepotřebuju, něco, co dennodenně nepoužívám.
Dáte mi příklad? Třeba si raději ověřím, jak šli za sebou Přemyslovci. Má cenu je takové věci učit, když vím, že to v nich nezůstane? Opravdu pochybuji. Samozřejmě je řadu knížat a králů nenutím učit se zpaměti, chci, aby pochopily souvislosti, porovnávaly život tenkrát s tím jejich, snažím se, aby se to učily zábavnou formou. Nebo příklad s vyjmenovanými slovy. Když je umějí používat, nechci po nich, aby mi je vyjmenovávaly tak, jak jdou za sebou.
Já je taky neumím vyjmenovat. Takže vidíte, k čemu to je. Neuznávám argument proti moderním technologiím typu „v lese ti ten internet fungovat nebude“. No, nebude, ale stejně tak není potřeba v lese vědět, jaké „i“ se píše v kterém slově. Když si nejsem jistá, slovo si za tři vteřiny najdu, nepotřebuji jej mít v nějaké řadě. Důležité je, že vím, co slovo znamená, že ho dokážu použít ve smysluplné konverzaci, větě. Další možnost je nahradit slovo jiným, jinak poskládat větu a vyhnout se mu. Nebo požádám o radu spolužáka. Že si zkrátka umím poradit. Důležitá strategie v životě, tedy hledat řešení problému, je hodna ocenění. Ale my občas plýtváme časem, který děti ve škole tráví.
Myslím, že zdůvodnit, proč je dobré nedělat chyby v psaní měkkého a tvrdého „i“ ještě jde, ale jak se dá vysvětlit, na co budou dětem slovní druhy? Někdy stačí říct, že je to nutné, abychom dokázali psát slova se správnou koncovkou, ve správném tvaru. K tomu opravdu někdy potřebuji určit slovní druh a zjistit, jaký je vzor, který pomáhá. Nebo při učení se cizího jazyka také potřebuji vědět, jak poskládat větu, kde má jaký člen být. Čeština, jazyk obecně, to je vlastně dohoda mezi lidmi, není to něco, co tady už bylo, na rozdíl třeba od matematiky a přírodních věd. Matematika tady byla vždycky, lidé ještě neuměli mluvit, ale už dávno počítali. Jazyk je smlouva mezi lidmi, která má svá pravidla a zároveň se mění a vyvíjí, zraje a zaniká. A pokud se chci naučit dobře česky, musím se ta pravidla naučit, musím přijmout tu dohodu.
Jak výuku změnily vyšší počty cizinců? V některých třídách je až půlka dětí, pro které není čeština mateřským jazykem. I bez cizinců máte ve třídě pětadvacet i víc dětí a každé je jiné. Některé umí před nástupem do první třídy číst, některé ani nezná písmenka, která má ve jméně. Úroveň je naprosto jiná. Nemůžu přizpůsobovat děti učení, ale učení dětem, musím mít nároky na hranici splnitelnosti, musím najít ten správný balanc. Třeba při práci s jazykem mám pět šest úrovní textů, nebo jeden stejný text, ale šest úrovní práce s ním. Mám teď tři děti, které umějí číst a trápily by se, kdyby se to musely učit s ostatními znovu. Neumějí ale psát, takže nacvičují psaní a pomáhají, nebo měly by pomáhat, těm ostatním. Jsme na začátku, ne vždy to funguje, ne všechny chtějí, takže je musím motivovat, aby ostatní podporovaly. Nejde jen o cizince, i bez nich jsou rozdíly diametrálně odlišné. Proto třeba dětem nedávám povinné domácí úkoly.
Vůbec nikomu? Dávám je dobrovolné, nebo vymyslím něco, co dává smysl. Když někdo pořádně nerozumí česky, pomůže mu úkol jako mají české děti? No asi ne. Nabídnu mu tedy časopis, aby si rozvíjel slovní zásobu, nebo mu dám obrázky, u kterých bude vědět, jak se to řekne v jeho řeči, takže si může udělat obrázkový slovník. Když pak čte, může si v tom slovníku sám najít, co slova znamenají. Nemá cenu jim dávat gramatická cvičení.
Já vždycky na cizince myslím, když vidím v učebních textech slova, která označují, nebo popisující něco, s čím už se nesetkáváme. To i dítě, které česky umí, občas těžko pobírá. Můj desetiletý syn se mě tuhle ptal, co je kredenc. Archaickým slovům bych se nevyhýbala. Argument, že se některé výrazy nepoužívají, neobstojí. Kredenc bude mít doma (pra)babička nebo ho uvidí v muzeu či skanzenu, a i když v Praze těžko uvidíme pluh nebo otku, jsou místa, kde se s nimi běžně pracuje. Určitě bude ve třídě někdo, kdo je viděl a může je ostatním popsat a zažije pak mimochodem úspěch. Když cizinec uslyší slova, která v běžné mluvě nepoužije, neublíží mu to, prostě je zase zapomene.
Jsou nadanější děti vždycky ochotné pomáhat a vysvětlovat něco ostatním? To není tak jednoduché. Děti obvykle rády pomáhají druhým, rády ukazují, co dovedou a také se chtějí naučit, co je zajímá a baví. Je důležité nastavit k tomu vhodné podmínky. Nepomáhá tomu hodnocení, které naše školství většinově používá. Neříkám, že známkování je špatné, jen se používá často nevhodně. Já se snažím známky dávat co nejméně. Nelíbí se mi neustálé porovnávání se s někým a nechci také podporovat jen práci na výkon. Mělo by jít o hodnocení pokroku daného dítěte, zda se posouvá dál, porovnávat ho se sebou samým na jeho cestě. Nemohu dvě děti srovnávat mezi sebou, každé přišlo s jinou zkušeností, každé má jiné zázemí, podmínky, musí vynaložit jiné úsilí.
Známkování možná ochotu snižuje – nemám čas, potřebuju si sama zasloužit jedničku, nebudu ti teď pomáhat. To souvisí s tím hodnocením. Snažím se, aby se děti neučily pro jedničky. Někdy se opravdu každý potřebuje soustředit na svoji práci, nemůže být vždy k dispozici jiným. Nutné je však učit děti odmítnout vhodnou formou, například: Ráda ti pomůžu, když chvíli počkáš, já si něco dodělám a pak se ti budu věnovat. Snažím se oceňovat ty, které pomáhají, a když si povídáme v kroužku, ptám se, kdo by chtěl někoho ocenit a konkrétně za co. Děti si opravdu všímají těch, co pomáhají. A já po nich chci, aby si to vzájemně říkaly nahlas a do očí.
Nezpychnou ty stále dokola oceňované? Pokud děti povedeme k oceňování toho, co se jim povedlo, jak spolupracovaly, a budeme podporovat konkrétní popis činnosti, ne osobu, pak určitě ne. Nestává se, že by byly oceňované stále stejné děti, každé dítě je v něčem dobré a moje úloha je, abych připravovala a nabízela takové aktivity, které umožní každému zažít úspěch a to, aby bylo oceněné. Nebo takové děti ocením já, upozorním na jejich silné stránky. Některé nadané děti mohou přijít do bodu, kdy už nadání nestačí a musí se začít učit. Tady pak může chybět píle a trpělivost těch, které musely od začátku pracovat více. Když nastavím vhodně výuku, každý bude plnit svoji roli a bude mít zodpovědnost za celou skupinu.
Když se takto vedená třída stane homogenní, vazby budou navázané a kolektiv stmelený, bude kompatibilní dejme tomu 3.A, 4.B a 5.C? Jak jsem říkala – neučím jen znalosti, ale hlavně dovednosti. Třída se nestane homogenní, stále v ní budou individuální osobnosti, jen bude lépe využívat své dynamiky. Pokud děti opravdu zjistí, že spolupráce funguje, budou ochotny hledat strategie řešení, když něco nepůjde hned. Pokud budou umět přijímat jinakost, budou umět respektujícím způsobem odmítnout i přijmout jiný názor, kriticky myslet a vážit si samy sebe a druhých, požádají o pomoc a nabídnou pomoc, můžou přijít kamkoliv, do jakéhokoliv kolektivu a zapojí se. Mám právě takové zpětné vazby a zkušenosti z minulých tříd.
Zmiňovala jste, že děti nerada známkujete. Nechybí to některým? Přece jen je to hmatatelné, na první pohled zřetelné ohodnocení. Myslím, že to chybí hlavně rodičům, respektive prarodičům. Jak může dětem chybět něco, co nikdy nezažily? Nedávno mi jeden chlapeček, prvňáček na konci září, řekl: „Já se nenaučím číst, protože mi nedáváte jedničky a hvězdičky.“ Já na to: „Dobře, dávám ti jedničku.“ Chvilku koukal, nechápal… Pokračovala jsem: „Už umíš číst? Dala jsem ti jedničku, tak ses to už naučil? A on: „Ale já to neumím!“ S úsměvem jsem dodala: „Vždyť jsi říkal, že to neumíš, protože ti nedávám jedničky. Tak jak to tedy je? Tady ji máš! Umíš to už?“ Odpověděl taky s úsměvem: „Ne.“ „Pomohla ti ta jednička?“ „Ne,“ odpověděl. Zeptala jsem se tedy, co mu pomůže. On na to řekl, že bude trénovat čtení. Super!
Taky na první pohled zřetelné. Z toho, co mi popisujete, je vidět, že metodika je propracovanější, zdroje, z čeho a jak učit, jsou neomezené, takže by se mohlo zdát, že školáci na tom s vědomostmi budou daleko lépe než jejich rodiče nebo prarodiče. Je to tak? Já totiž spíš slýchám, že nároky na dnešní děti jsou nižší, protože větší kvantum učiva nezvládnou nebo nechtějí zvládnout. Požadavky na to, co by měly děti umět, se nemění. Liší se jejich uplatnění. My opravdu nevíme, co přesně budou v dospělosti potřebovat. Možná, že na tom s vědomostmi lépe nebudou, ale doufám, že na tom budou lépe v kvalitě života. A co mám jako pedagog vlastně stihnout? Dané výstupy jsou v rámcovém vzdělávacím programu na prvním stupni na konci třetí a pak páté třídy. Pro jednotlivé ročníky existují dílčí výstupy ve školním vzdělávacím plánu, ale cestu a způsoby, jakými k nim děti dojdou, si může učitel zvolit různou. Já chci, aby děti na svém startu zažívaly, že učení je něco, čeho se nemusí bát, něco, co jim může po celý život pomáhat. Aby věděly, že když se jich ptám, jak se mají, že mě to opravdu zajímá. Že mohou s čímkoliv přijít. Jedině tak navážeme fungující vztah, nebudou se bát chybovat, dojde tak k učení a budou ochotné dodržovat dohodnutá pravidla. Obzvlášť důležité je to u dětí s různými potížemi, protože ty jakýkoliv upřímný zájem obvykle postrádají nejvíc.
Mám trochu podezření, že část dětí žije dva životy: ten školní a ten mimoškolní. Obávám se, že máte pravdu. Jenže to je špatně, nejde to oddělovat, nemůžeme říkat: tohle potřebujete ve škole a tohle zase doma a ve volném čase. Škola by neměla být, jak už řeklo nemálo lidí dříve, přípravou na život, škola je život sám.
Stáž zavedla účastníky do švýcarského Curychu, aby se seznámili se švýcarským vzdělávacím systémem a poznali atmosféru navštívených škol – venkovskou školu Sekundarschule Freienstein a moderní školu Schule Freilager.
Jak jsme viděli švýcarský vzdělávací model Ocenili jsme propracovanost celého školského systému a skutečnost, že za každým rozhodnutím jsou děti a dospělí, takže pravidla dávají smysl a dobře fungují. Naše skupina se shodla, že všude panovaly napříč školou přátelské vztahy a vřelý přístup se projevil také při naší návštěvě. Školní pravidla a hodnoty nejsou jen formalitou, ale bylo zřejmé, že učitelé i děti se jimi nejen řídí, ale také je žijí. Uvědomili jsme si, jaký význam má pozitivní klima třídy pro úspěch výchovy a vzdělávání. Švýcarští kolegové také zjistili, že nejefektivnější zpětnou vazbu získají přímo od dětí. Pracovníci úřadu, resp. vzdělávací komise v Curychu, byli s problémy jednotlivých škol dobře seznámeni a snažili se je řešit. Švýcarské školství se zaměřuje především na rozvoj kompetencí dětí, podporuje praktický život a manuální zručnost. Velkou pozornost má volba povolání, které je věnován samostatný předmět. Mnoho výukových materiálů je k dispozici v elektronické podobě, takže se děti přirozeně podporují v rozvoji digitálních kompetencí.
Jaká je práce pedagogů Během návštěvy ve školách jsme viděli respektující, laskavý a partnerský přístup k dětem. Významná je tu také individualizace a velká důvěra ve schopnosti dětí. Děti jsou vedeny k samostatnosti již od 4 let věku a vyučující v roli průvodce jim pomáhá rozvíjet jejich kompetence. Výuka probíhá v duchu “méně je více”, menší tempo umožňuje věnovat pozornost volvě správných metod a nástrojů. Vysoké nasazení pro práci a kolegiálnost jsou atributy, které v přívětivém a přátelském prostředí vytvářejí vhodné podmínky pro učení. Zajímavý byl i přístup pana kuchaře, který se zajímal o názory dětí ohledně obědů a vystavil jim ukázku oběda, aby se mohly těšit. Děti měly služby v kuchyni jako odměnu.
Co si odnáším do své praxe Podnětů, které zde účastníci nasbírali, bylo skutečně mnoho. Zcela jistě se necháme inspirovat přístupem k dětem. Intenzivnější komunikace přináší ovoce nejen při práci s dětmi, ale také při komunikaci s kolegy, což se odrazí v klimatu celé školy. Inspirovaly nás nástroje, jak pracovat s integrovanými žáky a obecně větší orientace na žáka, venkovní přestávky a aktivity, praktické nápady pro uspořádání třídy do tzv. hnízd na 1.stupni, více samostatné práce v hodině anebo třeba tip na vizualizaci pravidel.
A co patřilo mezi nejvíce oceněné aspekty stáže v rámci závěrečné?
program zvolil vhodnou kombinaci školských zařízení a institucí, byl vyvážený a nabitý
stáž účastníkům pomohla srovnat si priority v otázce vzdělávání
velká inspirace a povzbuzení pro další práci
sdílení zkušeností s účastníky stáže
výborná organizace a profesionální průvodci – Jana Schierlová a Daniel Vychodil.
Před patnácti lety zbylo v Louňovicích pod Blaníkem jen osm žáků. Dnes jejich počet znova překročil stovku. Co je třeba udělat, abyste přesvědčili rodiče, že je zbytečné vozit děti do školy ve městě? Podívejte se na 10. epizodu seriálu Jak se dělá dobrá škola.
Iveta Pasáková, ředitelka Step by Step ČR, a Eva Filipová, ředitelka ZŠ a MŠ Louňovice pod Blaníkem, s programovým ředitelem EDUin , Miroslavem Hřebeckým, se potkali na konferenci EDUin pro zřizovatele škol, Jak se dělá lepší škola, která proběhla 7. listopadu v Praze.
Záznam prezentace Ivety Pasákové a Evy Filipové k programu Začít spolu můžete zhlédnout ZDE a prezentace v pdf je ke stažení ZDE.
Bez kompetentních učitelů nebudeme mít kompetentní žáky
Rozhovor s pedagožkami Janou Poche Kargerovou a Petrou Vallin
Kompetence a výuka, která je dětem dokáže předat, jsou evergreenem debat o našem vzdělávacím systému. Jaké přístupy by měly být vlastní učitelům, aby své žáky a studenty přiměli například kriticky myslet, spolupracovat a vzbudili v nich chuť učit se stále nové věci i po ukončení školní docházky? Nejen o tom je rozhovor s Janou Poche Kargerovou (JPK) a Petrou Vallin (PV) z Pedagogické fakulty UK, kde letos doběhl projekt SPIN, podpořený Nadací České spořitelny. Díky inovativním metodám, které SPIN přinesl, by měli být budoucí učitelé vybaveni na svou kariéru tak, aby ze škol odcházely generace připravené na stále se proměňující svět.
Z rozhovoru vybíráme pouze některé citace:
PV: „Obrovská je kapitola zpětné vazby a formativního hodnocení. Umět dávat efektivní popisnou zpětnou vazbu, zvládat respektující komunikaci. Nevím, do jaké míry se to dá naučit, ale dá se na to během studia odkazovat a systematicky pracovat právě i na budování postojů.“
JPK: „Na kompetenční rámec jsme dlouho čekali. Shrnuje totiž, jak by mělo vypadat budoucí vzdělávání učitelů.“
JPK: „Mám dlouhodobou zkušenost s programem Začít spolu, hodně se v něm angažuji a jsem i jeho lektorkou. Nejžádanější formou vzdělávání je přímý zážitek ve třídě. Jdeme podívat do třídy, po výuce následuje rozbor a reflexe. Učitelé dnes potřebují vidět, jak má výuka zaměřená na rozvoj kompetencí konkrétně vypadat.“
„Kompetence jsou znalosti, dovednosti, schopnosti a postoje, které potřebujeme k řešení každodenních problémů v životě… Ukazuje se, že kompetentní lidé mají daleko lepší práci a daleko lepší vyhlídky na lepší práci.“
„Kompetenční výuka také hodně souvisí s hodnocením. Jestli probíhá formou klasifikace, nebo zda si dítě vyhodnocuje svou vlastní práci. Jestli probíhají konzultace učitel-rodič-žák nebo jen třídní schůzky, kdy chybí příležitost se bavit s učitelem i dítětem.“
PV: „Tripartity by měly probíhat tak, že hlavní slovo má žák, nikoli učitel. Důležitá je také možnost volby. Dítě si třeba může vybrat knížku, kterou si zpracuje, nebo má na výběr ze třech různých úkolů. Je potřeba se pak žáka ptát, co ho k výběru vedlo. Dalším signálem, že škole jde o kompetence, je existence žákovského parlamentu, který dobře funguje.“
Právě dnes startuje kampaň Měníme osnovy s cílem vzbudit zájem rodičů a širší veřejnosti o změny rámcového vzdělávacího programu (RVP). Kampaň bude plánované změny komunikovat tak, aby jim rozuměli lidé napříč společností s důrazem na to, že je tato změna nezbytná. Cílem změny vzdělávacího programu je totiž, aby výuka děti lépe připravila na život a rozvíjela u nich pozitivní vztah k učení, což bude mít velký přínos pro budoucnost nás všech.
Kampaň podporují ambasadoři z řad odborné veřejnosti, světa kultury a businessu, kteří se postupně představí formou krátkých videospotů. Projekt Měníme osnovy vznikl pod záštitou nadace Blížksobě, dalšími zakladateli jsou NPI, Nadace České spořitelny, Akademie SOFA nebo realizační agentura DFMG a obsahovými partnery vedle Unie rodičů a ČT edu je také SbS ČR.
Jako partneři projektu přinášíme zkušenosti ověřeného vzdělávacího konceptu Začít spolu, který již desítky let navrhované změny rámcových vzdělávacích programů realizuje v praxi svých škol. Aktivita dětí a posilování jejich kompetencí spíše než předávání hotových informací je v programu Začít spolu přirozená věc. Nabídku partnerství v kampani jsme přijali rádi také z důvodů, že mezi naše hlavní pilíře patří partnerské vztahy všech aktérů ve vzdělávání a úzká spolupráce s rodinami dětí/žáků.
Nejsem neomylná, také se mi někdy nepovede hodina, říká oceňovaná učitelka z Brna v letním seriálu iDNES „Učím jinak“
Láska k dětem ji nasměrovala k práci ve školství. Pečuje nejen o žáky, ale i začínající kantory. Kromě toho učitelka Olga Novotná spolupracuje i s Masarykovou univerzitou, která ji za celoživotní přínos ocenila coby vynikající absolventku. Přiznává ale, že je jen obyčejný člověk, který také před katedrou chybuje. A proto se v létě pravidelně vzdělává.
Před více než dvaceti lety se brněnská učitelka díky starším kolegyním zhlédla v programu Začít spolu, jehož myšlenky přejímá i do svého vyučování. Například věří, že tak jako je propojený svět a všechny dílky tvoří celek, ani školství nelze škatulkovat do jednotlivých samostatných předmětů. „Klasický způsob výuky, který byl přibližně před dvaceti lety běžný, mi nevyhovoval. Zato Začít spolu je jako puzzle, skládanka, která když do sebe zapadne, tak vidím, že děti rostou, mají výsledky a vzdělávání je baví,“ popisuje.
Olga působí na Základní škole Vejrostova v Brně a současně vede metodické centrum Začít spolu neboli ZaS centrum v Brně. Během letošního léta absolvovala letní školu Global Teacher Prize CR a samozřejmě nemohla chybět ani na velké letní škole Začít spolu v Třebíči, kde vedla 2. část základního kurzu spolu s další oceněnou učitelkou, Kamilou Burešovou. Na závěr kurzu si skupina společně „upekla“ dort. Do dortu učitelky přidávaly sladké ingredience schopností učitelu/lek Začít spolu. Předávání zlatých certifikátů učitelek Začít spolu zakončily společným sfouknutím dortových svíček s přáním, ať se další práce daří.
Celý článek na iDNES od Tomáše Matouška si můžete přečíst ZDE.
Právě jsme naskladnili nové, upravené vydání publikace Centra aktivit: Cesta ke smysluplnému učení autorky Mgr. Anny Babanové a kol. Příručku si od této chvíle můžete objednat v našem e-shopu za cenu 500 Kč + poštovné. Příručka bude k prodeji také na našich velkých akcích, např. na letní škole Začít spolu v Třebíči.
Publikace představuje unikátní materiál, vycházející z praxe programu Začít spolu, nabízející důkladnou dokumentaci a kritickou reflexi tématu plánování výuky do center aktivit, ale také metodické nástroje, jak stávající praxi rozvíjet a zkvalitňovat. K tomu slouží také nová online učící platforma, která na publikaci navazuje konkrétními ukázkami plánování.
Více než dvě stě ilustrací z praktických zkušeností učitelek a učitelů, spolupráce několika desítek vyučujících napříč školami a třídami Začít spolu po celé České republice, myšlenky a zkušenosti více než šedesáti učitelů a učitelek a expertů a expertek, kteří s organizací Step by Step ČR v průběhu tří let spolupracovali na vzniku tohoto materiálu. Příručka je provedena v moderním grafickém designu a vazbě, která umožňuje knihu zcela rozevřít. Vydání obou publikací finančně podpořily Nadace BLÍŽKSOBĚ a Nadace České spořitelny.
Kniha byla oceněna 2. místem v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku 2022 v kategorii Učebnice a didaktické pomůcky. Cenu doprovodilo hodnocení odborné poroty: “Příručka pro učitele o tom, jak učit. Mohla by nejen pedagogům ukázat, jak mají učebnice vypadat. Kvalitní typografie, výborné strukturování informací na stránce, střídmá barevnost a krásné současné ilustrace. Celek na jedničku a důkaz, že i edukační materiály mohou být nejkrásnější knihou.” Více se dočtete ZDE.
Počet výtisků je v tuto chvíli dostatečný, ale pokud chcete mít jistotu, že se na vás dostane, neváhejte dlouho. Publikaci si můžete objednat přímo ZDE.
