Příklad dobré praxe aneb škola Začít spolu v článku Silvie Lauder z Respektu. V hlavní roli ZŠ Louňovice, která je metodickým centrem Začít spolu a dalším příkladem vesnické malotřídky, která se díky dobrému vedení a programu Začít spolu postavila na nohy a stala se vyhledávanou školou v celém širokém okolí. Nakonec toho dosáhli důrazem na maximální otevřenost a trpělivé vysvětlování, o co ve škole, která se připojila ke vzdělávacímu programu Začít spolu, vlastně jde.
Louňovická základka je jednou z hvězd seriálu České televize, který se bude vysílat příští rok na jaře pod názvem Jak se dělá dobrá škola. Hlavní autor projektu, Tomáš Feřtek, se tentokrát zaměří na silné stránky českého školství a ukáže divákům, jak může v Česku vypadat a fungovat kvalitní škola. „Je to zamýšlené jako protiváha Ochránce, v němž byly popsány různé průšvihy,“ vysvětluje programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.
„Chceme ukázat, že spektrum toho, jak může vypadat kvalitní škola, je široké a různorodé,“ říká Hřebecký. „A že velmi záleží na tom, jak si dobrou školu kdo představuje – co je pro jednoho přijatelné, druhý by nikdy neakceptoval. A naopak. A že navíc neexistují školy jednoznačně dobré a jednoznačně špatné. Každé škole něco jde víc, něco jde míň.“
I během krátké procházky školou v Louňovicích lze jasně vidět základní pilíře, na kterých stojí filozofie školy: respekt k názorům a individualitě dětí, důraz na maximální otevřenost školy, kde jsou rodiče dětí či další návštěvníci nejen vítáni, ale k osobní prohlídce přímo vyzýváni. Učení jde napříč mantinely tradičně vymezených předmětů a všude se klade důraz na to, aby se děti učily navzájem nebo si znalosti samy „vybádaly“.
Společné rysy „dobrých škol“ zmiňují také analýzy kvality, třeba studie České školní inspekce (ČŠI) vydaná loni v prosinci, v níž inspektoři zkoumali třináct základních škol, které bodují jak v národním šetření, tak v mezinárodních srovnávacích testech PISA a TIMSS. „Dobré školy mají jasnou vizi, kdo jsou a co chtějí, to je něco, co 90 procent škol nemá,“ říká Hřebecký.
V rámci vize školy pak nejde jen o obsah výuky shrnutý v tzv. školském vzdělávacím programu, ale také o další otázky. Například – podílejí se děti na tvorbě pravidel? Má jejich hlas váhu, nebo je na ně nahlíženo spíše paternalisticky? Dbá škola na celkové prospívání dětí, včetně péče o jejich duševní zdraví, které se souhrnně označuje jako well-being? Záleží škole na tom, aby byla součástí obce a (trochu nadneseně řečeno) místní komunity? Návštěva v Louňovicích potvrzuje, že škola tady rozhodně není izolovaná instituce. Je to vzletně řečeno zásadní součást života obce.
Každopádně panuje napříč vzdělávacím systémem víceméně shoda na tom, že osoba v čele školy je určující. „Jaký ředitel, taková škola,“ shrnuje lakonicky Jaroslav Jirásko. „V českém vzdělávacím systému je ředitel opravdu alfou a omegou,“ souhlasí Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora.
Článek Jak se pozná dobrá škola si můžete přečíst ZDE.
